Hlavně neřvat pánu Bohu do oken

Aneb soukromí domova někdy svádí k mylné představě, že nikdo okolo neslyší, co se uvnitř říká, křičí a podobně. 

Před několika lety v domku v Berouně.

Dceři bylo pár měsíců a odmítala snížit decibely.

Já, pochodujíc s dítětem na ruce okolo otevřeného okna do dvora a štelujíc dudlík do dceřiných úst pokřikuji motivačně: "No ták, vezmi si dudáčka, je to náš kamarád! Šup, ať už je v pusince!"

K manželovi potichu: "Tamhle jde soused a blbě na mě čumí, co to je?!"

Manžel: "No, on se jmenuje Dudáček..."