Chceš na bhůdků, gádžo?!
Můj muž dobře věděl, jak chorobnou hrůzu vlastním vůči druhu Vespa Crabro. Vznešené toť latinské označení něčeho tak neskutečně děsuplného jako je sršeň obecná. Už to české slovo - sršeň - ve mně tehdy vyvolávalo pocity blízké hysterii až do té míry, že když v té době v televizi hovořil mluvčí ministerstva zdravotnictví, musela jsem při jeho oslovení setřást zmrazky ze zad.
Takže si tak mírumilovně korzujeme podél polozbořených historických hradeb, společně s ostatními turisty a rezidenty. Na konci uličky, několik desítek metrů před námi, stojí romská skupinka mladistvých v živém hovoru, gestikulací a smíchem doprovázeném.
V tu chvíli uzřím, že ze zdi berounského opevnění mezi námi a veselou partičkou vylétají rytmicky zmíněné vespy. Údy tuhnou. Bulvy se valí. Neschopna pohybu fixuji zrakem ústí do sršního hnízda a dlaně perspirují...
Manžel zaznamenal moje šokové příznaky. Rozhlédl se, upřel oči směrem, kudy výrám, a velice správně je též vyhodnotil. Bohužel mezi manželovy atributy patří i poměrně hlasitá mluva. Mluva, která zpravidla předchází přemýšlení.
Zastavil se tudíž vedle mě, obhlédl vchod do vespí nory a nahlas pronesl na celou uličku: "Tyvole sou to...? To sou fakt voni!" Romská skupinka, která ze svého směru pochopitelně netušila, kam hledíme, zpozorněla a zmlkla. "Ježiš fuj... fakt to jsou voni, voni tady maj asi hnízdo!" mečel manžel solidárně a stále zíral směrem sršni/cikáni. Poslední jmenovaní se počali tvářit nesympaticky.
"Tak tudy teda NEJDU, kolem nich nejdem, neboj se, to radši vobejdem!!!" hulákal muž a snažil se mě trháním paží rozpohybovat.
K mému zděšení z hmyzu se přidala hrůza ze ztichlé skupinky. "Mlč, oni si myslej, že to je na ně..." syčím směrem k mužovu uchu, leč marně.
"Fuj, ještě žes mě na ně upozornila, pudeme jinudy!" končil ale už svůj decibelový výstup on a táhl mě pryč.
Než jsme zahnuli do postranní uličky, zaslechla jsem ještě jednoho z mladíků jak podrážděně volá za námi: "Heeeej chceš na bhůdků?!!"
Michaela Moulisová
Malý vánoční zázrak
Dostali jsme v zaměstnání krásný vánoční dárek v obrovské dárkové tašce s vánočním motivem. Dva dny před Štědrým dnem putuji z práce domů a taška, už prázdná, jede se mnou.
Michaela Moulisová
Nech ten prezevativ! Až po obědě!
Stále jsem neuvykla tomu, že dětská mysl nechápe nálepky jako "nevhodné pronést nahlas" nebo "tato věc / část těla se před cizími neukazuje".
Michaela Moulisová
"Ahoj Kájo, ahoj! Já ťa znám! Ty mňa neznáš?! No to je jedno, poď, napijem sa!"
Bezpochyby nejsem jediná, komu se něco podobného již přihodilo. Potkáte na ulici osobu, kterou bezpečně znáte, ale za nic na světě si nemůžete vzpomenout, odkud.
Michaela Moulisová
Moje maminka pije...
První měsíce života svojí dcery jsem prožívala v tetelení, kdy už holčička začne mluvit. Dialog ulehčí spoustu věcí - kupříkladu komunikaci. Včera mi došlo, že taková výhra její nabytá dovednost zase není.
Michaela Moulisová
Jak vkusně upozornit ženu na čouhající spodní prádlo
Seděly jsme v autobuse. Já a moje dcera. Osazenstvo vozu se zatím nikterak nelišilo od běžné sestavy - mladý pár, několik důchodců, bezdomovec. Na jedné zastávce ovšem do prostředních dveří nastoupila žena, narozena zhruba v době,
Michaela Moulisová
O přičmoudlých
Jídelní kout na oddělení XY v nejmenované nemocnici. Mezi obědvajícími pacienty pobíhají sestry s tácy a džbánky s čajem. Blíží se návštěvní hodiny.
Michaela Moulisová
Prosím, neolizujte mi obličej!
Úvodem nutno zdůraznit, že jsem člověk, který nemá rád, když mu někdo vstupuje do intimní zóny. Nejsem fanoušek líbání na přivítanou a rozloučenou, u toho si navíc připadám jako pitomec. Objetí vyhrazena pro nejbližší. Nemám ráda ani společenský tanec s neznámými muži, čemuž jsem naštěstí ušetřena, protože jsem na společenský tanec kopytem a zpravidla se mu zuby nehty vyhýbám. Stejně tak bezděčným dotykům na dvojsedačce v MHD atp. Zkrátka, pokud mi člověk není blízký, nebudu na něj chmatat nebo si o něj odírat epidermis.
Michaela Moulisová
Hlavně neřvat pánu Bohu do oken
Aneb soukromí domova někdy svádí k mylné představě, že nikdo okolo neslyší, co se uvnitř říká, křičí a podobně.
Michaela Moulisová
Jak jsem okradla cikány
Procházíme se s kočárkem, dítě žmoulá plyšového slona. Za námi romská rodinka, čítající matku a otce s tak tříletým capartem. Na autobusové zastávce, kde chceme skočit do stoosmaomdesátky, zjišťuju, že slon už s námi není.
Michaela Moulisová
Jak jsem unikla útoku hostivařského násilníka
Tak si to takhle šinu naší tichou slepou ulicí o sedmé večer, od autobusu, na jehož zastávce se nepěkně postrkovali výrostci s několika promile. To mne vždy poděsí!
Michaela Moulisová
Na rande s těhotnou
V parku na okraji Mnichova. Středa podvečer. Ital, německy: "Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?"
Michaela Moulisová
Můj život s mokrýma rukama
Svět je nelítostný. Život není naplněn jen sluníčkovými dny. Někdy je třeba použít veřejnou toaletu.
Michaela Moulisová
Já jsem ale chtěl, aby mi ta tramvaj ujela!
Všimli jste si, jak zvláštně lidé reagují na veřejnosti, když prostředky MHD nečekaně naruší jejich (domnělou) image suverénního a sebevědomého občana?
Michaela Moulisová
Dostihy a lásky
Letní povídka pro Víkend MF DNES......................................................................
Michaela Moulisová
Vážení cestující
Letní povídka pro Víkend MF DNES............................................................................
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1278x
Nepíši o politice, nechci vyvolávat plamenné diskuze a vířit kontroverzní témata. Potkávají mě drobnosti, které mě mnohdy pobaví a ventiluji je ve snaze třeba pobavit i ostatní. Smíchu je nám, a to zejména v dnešní době, zapotřebí nejvíce.