Vážení cestující

Letní povídka pro Víkend MF DNES............................................................................

„Vážení cestující, věnujte, prosím, pozornost následujícímu hlášení. Hlášení o zpoždění. Rychlík číslo 745 ve směru Praha, Hlavní nádraží, pravidelný příjezd v osm hodin třicetsedm minut, bude na svém příjezdu asi dvacet minut opožděn. Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit.“

 V nádražní hale to zašumělo. Destičky na vývěsní tabuli se rozeběhly a nalistovaly číslice 2 a 0 ve sloupečku zpoždění. No nedá se nic dělat, pojedu osobním, ten by měl odjíždět za deset minut. Vyšla jsem schody na perón, kde se mezitím na tabuli u osobního vlaku také objevilo zpoždění, tentokrát deset minut. Tak se aspoň nasnídám. Vylovila jsem z batohu pochybnou housku se sýrem a zakousla se do ní. Bylo horko, už teď, v půl deváté ráno. Na peróně nás bylo víc než obvykle, usmála jsem se spiklenecky na nohatou holku, která navzdory obrovské přeškrtnuté cigaretě v červeném kruhu jednu pokuřovala. Úsměv opětovala. Pokořila jsem uzávěr PET lahve, sousto spláchla a ukousla další. Než jsem stihla nevábný pokrm dožvýkat, rozezněly se tlampače znovu. „Vážení cestující, věnujte, prosím, pozornost následujícímu hlášení. Osobní vlak číslo 8816, ve směru Praha, hlavní nádraží, pravidelný odjezd osm, hodin, čtyřicet, minut, dnes z provozních důvodu nepojede.“ „To si děláte prdel!“ ulevila si postarší dáma s prořídlým vlasovým porostem na lavičce opodál. Na vodítku se jí bujaře vzpínala malá čivava. Musím počkat ještě dvacet minut na další spoj.

 V dálce se konečně objevil pantograf a důsledně vytáčel zatáčky před nádražím. No, konečně... S úlevou jsem se usadila na sedadlo a z batohu vyndala počítač. Než se systém stihl úplně spustit, dorazil prošedivělý průvodčí. „Nevim kam dojedem!“ prozradil vyplašeně, „vůbec nevim, jestli nás tam pustěj, nevim, jak to bude průjezdný. Před náma to všechno votáčeli zpátky!“ Ideální informace pro člověka, který se svěřil do rukou strojvedoucího, s planou vírou, že jej zavčasu přemístí do zaměstnání. „To si děláte prdel?!“ ujišťovala se znovu poloplešatá paní a horní pysk se jí v lehké hysterii cukal. „Pitomci, tydlety sebevrazí, jako by se, blbec, neuměl potichu voběsit někde v klidu na půdě! Ho dostat do ruky, tak bych ho zabil!!“ rozčiloval se obtloustlý muž v tričku bez rukávů, které krylo pořádný pivní mozol a asijské sandály odhalovaly ponožky s barevnými proužky. Posunul si na zpoceném nose nemoderní brýle a polohlasně říhnul. Nohatá holka se znechuceně obrátila k oknu.

„Příští zastávka Dobřichovice. Upozorňujeme cestující, že z technických důvodů zde vlak jízdu končí.“ Přepadla mě panika. Vysypali jsme se na nástupiště jako hejno slepic. Někteří zůstali sedět v zastaveném vlaku, jako by očekávali, že se jedná o žert. Většina lidí se zmateně rozhlížela, někteří pochodovali tam a zpět a jedna paní vypadala, že každou chvíli začne kvokat. Minimálně se jí chvělo volátko. Co teď? Davem proběhl mladý průvodčí, který nápadně připomínal zpěváka skupiny Monkey Business. „Nic nevim“, odrážel zvídavé dotazy cestujících, „nic nevim!“ a zmizel v bezpečí služebny. Vypadalo to na dlouhé dopoledne.

 Mezi cestujícími to hučelo podrážděním. „Před budovou jsou náhradní autobusy!“ vykřikl kdosi a dav se dal na úprk. Ke stanici skutečně přijížděly vozy s poutačem „Náhradní doprava“. „Jedete do Prahy?“ tázala se halasně žena s čivavou, kterou za sebou nevybíravě vlekla. „Nejedu, nevim, nic nevim, musíte počkat!“ odsekl řidič, vystoupil z kabiny a zmizel v davu. Lidé, kteří již důvěřivě nastoupili, se zase hrnuli ven a houfně utíkali zpět na perón. „Řikal, že neví, že nejede, že máme počkat!“ ječela paní se psem na drážního zaměstnance s podobou Matěje Ruperta. „Já taky nic nevim, nám ani neřekli, že tu něco bude jezdit. Jezdí to strašně náhodně...“ omlouval se Rupert a škrábal se na temeni nádražáckou čepicí. „To si děláte prdel...“ vydechla žena. Čivava pochopila vážnost situace a počurala zídku pod vývěsní tabulí. K Rupertovi přistoupil starší muž v rybářské vestě, se špinavým batohem a armádní obuví. „Tak jak je to, mladíku?!!“ zahartusil a tlustým prstem bubnoval do sklíčka náramkových hodinek, „v devět říkali půl hodiny, ve čtvrt říkali dvacet minut, teď v půl říkali devět hodin a pak říkali...“, popleteně se zalknul a zoufale se zadíval do dálky. Na čele mu perlil pot. Hlavu měl zezadu tak placatou, že by se podle ní daly vyrábět vodováhy. Rupert se omluvně pousmál. „Tak co můžeme dělat? Když nám tam skáčou...“

Lavici u nádražních záchodků přetékala žena neurčitého věku, s řídkými vlasy, oblečená v úpletové šaty černé barvy s velkými barevnými květy. Nad štůskem brad se blyštěl zarudlý obličej a tenké čárky očí byly ukryty za tlustými skly brýlí. Po její pravé ruce ztěžka oddychoval Vietnamec. Z druhé strany měla drobnou ženu extrémně chlupatých lýtek, která konzumovala chléb s uzeninou. „Vlak do Prahy odjede od prvního nástupiště asi za dvacet minut!“ ozvalo se z amplionu provizorní hlášení. Za posledních třicet minut už potřetí ve stejném znění. Tučná žena se naklonila k Vietnamci a hlasitě pronesla: „So to fíkali? Já im fůbets nerosumim!“ Vietnamec opáčil: „Já nerosumim.“ „Taky né, so? Neni im fůbets rosumět“, ševelila hmota. „Říkali prej, že to pojede za dvacet minut, páč musej uklidit toho mrtvýho“, odpověděla ochotně paní z druhé strany a s chutí se zakousla do svačiny. Na nástupiště jí přitom vypadl kousek výrobního salámu.

„Ti řikám už potřetí, že na žádnou mrtvolu se podívat nejdeš! Tady si dřepni na zadek a seď!“ vztekala se polohlasně mladá maminka, jejíž sedmiletý syn byl hotov vypravit se po kolejích přes most, kde se nehoda stala. Maminka dřepěla vedle kočárku, v němž trůnil další chlapec, a hlasitě se dožadoval dalšího sousta tatranky. „Mamí... Já bych se jenom podíval a hned bych se vrátil“, zkoušel to starší ještě jednou a špinavým sandálkem okopával kolejnici. „Žádná mrtvola, tatranku dostaneš!“ zakončila žena a vrazila synovi do ruky novou oplatku.

Ze služebny vyběhl Rupertův kolega a strašlivou rychlostí se pohyboval po perónu, přičemž ještě stihl šířit detailní informace. „Teď pustili dva vlaky vod Prahy, pak prej ještě jeden a pak pojedeme my. Ze dvojky pojede zastávkovej rychlík, z jedničky normální rychlík.“ „Ježiš, Fando, nevystupuj! Pojedeme timhle, ten jede rovnou, dyk to teď povídali! Kam deš?! Kristepane, tak mi dej lístek, ty pitomče, já nikam nejdu“, v jednom z vagonu probíhala v uličce manželská hádka. Žena trucovně zalezla do kupé a přirazila za sebou prosklené dveře. František opustil vůz a připálil si od nohaté holky cigaretu. Vietnamec na lavičce se přerývavě nadechl. „Prosimvás, tak co je s těma vlakama?! To je naprosto strašný, tohle! Já potřebuju odjet, kdy to pojede?“ rozčilovala se dáma s čivavou a stíhala aktivního hradlaře po nástupišti. Čivava za ní oddaně povlávala. Nádražák zrychlil a ukryl se na služebně. „To si děláte prdel!“ syčela paní vztekle. „Tóbžichovisé. Tóbžichovisé!“ artikuloval do mobilního telefonu astmatický Asiat ve snaze přivolat taxislužbu. Nebo možná záchrannou službu. „To je stejně divný, co? Co tam tak dlouho dělaj?! Tak ho seškrábnu a jedem, né? Co na tom je tak těžkýho?“ zafilosofoval si dělník, který posedával v hloučku u první koleje a upil z láhve s etiketou Bráník. Jeho kolega se vydrápal na nohy v montérkách od cementu a přistoupil k okénku trafiky. „Něco k jídlu tu nemáte? Ne? Ani třeba klobásku? Taky ne? Tak aspoň pivo.“ Ukořistil další láhev a posadil se zpátky ke kamarádům.

Konečně se objevil zpocený Rupert a dal nám svolení k nástupu do soupravy. „Za patnáct minut budeme odjíždět!“ sliboval. „Franto! Hned se vrať!!“ štěkala poplašená manželka z okénka. Dav zabouřil nadšením a nalodili jsme se zpět do vlaku. Sedla jsem si vedle nohaté holky, která zamyšleně hleděla ven. Do kupé přisedla paní s čivavou a tři mladíci s objemnými zavazadly. Rozjeli jsme se. „No nehoráznost, toto. Mám už přes hodinu zpoždění. Přes hodinu! To by měli snad pokutovat tohle!“ vykřikovala neustále podrážděná žena. „Koho to sakra zajímá, že někoho přejeli! Mně je fuk, jakej blbec jim tam spadnul, já musim do Prahy! No, řekněte, slečno!“ vybrala si za oběť nohatou holku. Dívka na ni chladně pohlédla a tiše řekla: „To si děláte prdel?“