Já jsem ale chtěl, aby mi ta tramvaj ujela!

Všimli jste si, jak zvláštně lidé reagují na veřejnosti, když prostředky MHD nečekaně naruší jejich (domnělou) image suverénního a sebevědomého občana? Příklad: lidem dobíhajícím tramvaj zavře řidič před nosem. Málokdy vidíte reakci adekvátní, přirozenou – místo toho mají lidé v podobných situacích tendenci začít bleskově předstírat, že to vlastně tak chtěli! Bleskově se otočí na podpatku a začnou studovat, s lehkým uzarděním, jízdní řád, přičemž periferně pošilhávají, zda někdo jejich ponížení viděl. Pozvolna přejdou z trysku do vycházkové chůze a bloumají po zastávce s výrazem Účastník kruhového tréninku v období pauzy. Někteří z nich se pokoušejí vozidlo dostihnout už s hysterickým úsměvem na rtech – paní středního věku, obložená igelitkama a stíhá autobus s děsivě širokým úsměvem.

Dlouho jsem se domnívala, že se jedná o přirozenou radost z pohybu – ale hovno! Ty lidi už se apriori smějou, protože vědí, že nedoběhnou a budou pak na refýži za idioty! Dnes ráno ale všem těmto historkám nasadil korunu muž, jehož zavírající se dveře od metra uchopily za hýždě, z kteréhož sevření se sveřepě dostával pohyby takřka kopulačními, aby se konečně dostal do útrob vozu, rudý jako Pierre Brice, ale v mžiku vytáhl z kapsičky nůžičky a začal si stříhat nehty. Jasně. To jsem si totiž přesně přál, metro mě vytahalo za prdel, takže si fofrem udělám manikúru.

Jsem fakt jediná, komu lze v podobných chvílích z tváře vyčíst pouze běs a ze rtů odečíst Ká – ů – er atakdále?!