Jak jsem okradla cikány

Procházíme se s kočárkem, dítě žmoulá plyšového slona. Za námi romská rodinka, čítající matku a otce s tak tříletým capartem. Na autobusové zastávce, kde chceme skočit do stoosmaomdesátky, zjišťuju, že slon už s námi není.

Prohrabávám kočár, hledat pomáhá i starý pán, co stál opodál, nahlas se divím, kde hračka může být. Zkouším se i kousek vrátit, ale zvíře nikde neleží. Holčička začíná smutně natahovat. Vracíme se na zastávku, kde v budce trůní výše zmíněná rodinka a jejich dítě se rozhání - s naším slonem v ruce.

"To je náš slon." říkám smířlivě prťavci. "Nhe nheeee!" ječí fakáně a jeho otec nepřátelsky dodává "To my koupili!" a hází hračku do uložného prostoru svého kočáru. Přijíždí autobus a rodinka se šteluje ke dveřím. Náš autobus to sice není, ale dostanu nápad a nastoupíme s nimi.

Na plošině pro kočárky si stoupneme tak blízko, jak to jen jde a čekáme na další zastávku. Lidé vyystupují. Lidé nastupují. Bleskově se skláním, v předstírání, že něco rovnám na zadním kole a neméně bleskově přemísťuji slona do našeho úložného prostoru. Spolu se zvukovým znamením vyrážím ke dveřím a vyhazuji sebe i kočár z vozu.

Než se dveře docela zavřou a autobus se rozjede, slyším z útrob "Nheeee, sloooon!"