Úvodem nutno zdůraznit, že jsem člověk, který nemá rád, když mu někdo vstupuje do intimní zóny. Nejsem fanoušek líbání na přivítanou a rozloučenou, u toho si navíc připadám jako pitomec. Objetí vyhrazena pro nejbližší. Nemám ráda ani společenský tanec s neznámými muži, čemuž jsem naštěstí ušetřena, protože jsem na společenský tanec kopytem a zpravidla se mu zuby nehty vyhýbám. Stejně tak bezděčným dotykům na dvojsedačce v MHD atp. Zkrátka, pokud mi člověk není blízký, nebudu na něj chmatat nebo si o něj odírat epidermis.
Jenomže ne všichni to máme stejně, bohužel. Takže si tak postávám na zastávce tramvaje a netrpělivě si bubnuju do popruhů od batohu a najednou přijde mladík a zastaví se přede mnou čelem ke mně tak, že kdybych měla boty o dvě čísla větší, tak už mi stojí na špičkách.
Dívá se sice stranou, jak vyhlíží spoj, ale makro jeho dermatologických nedostatků není zrovna to, co po ránu hledám. Nenápadně si odkašlu, čímž mu zčeřím chlupy v nose, ale nepohne se ani o kousek. Seriózně, kdybych našpulila rty, mohla jsem ho bez jakýchkoliv pohybových aktivit políbit na tvář. Zakašlu hlasitěji, i když je nemožné, aby mě přehlédl - zaprvé tak subtilní zase nejsem a za druhé ho prakticky šimrám nosem v uchu.
"To je děsný, tyhle podzimní nachlazení, že?" otáčí mistr proxemiky obličej ke mně a před tím, než vycouvám do kolejiště, ještě vidím na jeho rohovce odlesk své vyděšené hlavy...
