Šli jsme uličkami jednoho středočeského maloměsta. Ruku v ruce jsme s mužem procházeli po dlažebních kostkách vedle kamenné historické zdi a užívali si jarního odpoledne.
Můj muž dobře věděl, jak chorobnou hrůzu vlastním vůči druhu Vespa Crabro. Vznešené toť latinské označení něčeho tak neskutečně děsuplného jako je sršeň obecná. Už to české slovo - sršeň - ve mně tehdy vyvolávalo pocity blízké hysterii až do té míry, že když v té době v televizi hovořil mluvčí ministerstva zdravotnictví, musela jsem při jeho oslovení setřást zmrazky ze zad.
Takže si tak mírumilovně korzujeme podél polozbořených historických hradeb, společně s ostatními turisty a rezidenty. Na konci uličky, několik desítek metrů před námi, stojí romská skupinka mladistvých v živém hovoru, gestikulací a smíchem doprovázeném.
V tu chvíli uzřím, že ze zdi berounského opevnění mezi námi a veselou partičkou vylétají rytmicky zmíněné vespy. Údy tuhnou. Bulvy se valí. Neschopna pohybu fixuji zrakem ústí do sršního hnízda a dlaně perspirují...
Manžel zaznamenal moje šokové příznaky. Rozhlédl se, upřel oči směrem, kudy výrám, a velice správně je též vyhodnotil. Bohužel mezi manželovy atributy patří i poměrně hlasitá mluva. Mluva, která zpravidla předchází přemýšlení.
Zastavil se tudíž vedle mě, obhlédl vchod do vespí nory a nahlas pronesl na celou uličku: "Tyvole sou to...? To sou fakt voni!" Romská skupinka, která ze svého směru pochopitelně netušila, kam hledíme, zpozorněla a zmlkla. "Ježiš fuj... fakt to jsou voni, voni tady maj asi hnízdo!" mečel manžel solidárně a stále zíral směrem sršni/cikáni. Poslední jmenovaní se počali tvářit nesympaticky.
"Tak tudy teda NEJDU, kolem nich nejdem, neboj se, to radši vobejdem!!!" hulákal muž a snažil se mě trháním paží rozpohybovat.
K mému zděšení z hmyzu se přidala hrůza ze ztichlé skupinky. "Mlč, oni si myslej, že to je na ně..." syčím směrem k mužovu uchu, leč marně.
"Fuj, ještě žes mě na ně upozornila, pudeme jinudy!" končil ale už svůj decibelový výstup on a táhl mě pryč.
Než jsme zahnuli do postranní uličky, zaslechla jsem ještě jednoho z mladíků jak podrážděně volá za námi: "Heeeej chceš na bhůdků?!!"
