Cesta autobusem. Neprší, okna nejsou zamlžena, takže vidno ven. Batole mám umístěno na klíně, odkud lačně vyhlíží skrz sklo a komentuje okolí. Projíždíme okolo restaurace s pivním logem ve štítu.
Dcerka: "Pifo!" a pro méně mentálně zdatné doprovodí gestem ručičkou. "Správně, to je pivo," chválím ne zcela nadšeně a protože si všimnu pozornosti spolucestujících, snažím se situaci vyžehlit. Nechám na tváři objevit úsměv, jenž má naznačit, že doma se nám prázdné flašky fakt nepovalujou a ptám se laskavě: "A jak to to víš, že je to pivo? Ty piješ pivo?" "Nene, maminka!" kontruje dcera hlasitě. Zneklidním a periferně pozoruji efekt, jaký informace vyvolala. "Maminka ale pivo nepije..." pokouším se tragédii odvrátit. "Jojo, pije!!!" nedá se satan a jmenuje podnik nevalné pověsti: "ve Woodstocku!" "Miláčku, to je ale nealkoholický pivo, víš...?" vyvinu poslední snahu zbavit dítě pelu zanedbávaného potomka notoričky a hledám tlačítko signalizace.
"Nene!" poučí mě hádě důležitě, laškovně přivře očka a dodá "...peseňský!"
Tak k čemu, ptám se, mi ten půlrok téměř absolutní abstinence je...