První měsíce života svojí dcery jsem prožívala v tetelení, kdy už holčička začne mluvit. Dialog ulehčí spoustu věcí - kupříkladu komunikaci. Včera mi došlo, že taková výhra její nabytá dovednost zase není.
Cesta autobusem. Neprší, okna nejsou zamlžena, takže vidno ven. Batole mám umístěno na klíně, odkud lačně vyhlíží skrz sklo a komentuje okolí. Projíždíme okolo restaurace s pivním logem ve štítu.
Dcerka: "Pifo!" a pro méně mentálně zdatné doprovodí gestem ručičkou. "Správně, to je pivo," chválím ne zcela nadšeně a protože si všimnu pozornosti spolucestujících, snažím se situaci vyžehlit. Nechám na tváři objevit úsměv, jenž má naznačit, že doma se nám prázdné flašky fakt nepovalujou a ptám se laskavě: "A jak to to víš, že je to pivo? Ty piješ pivo?" "Nene, maminka!" kontruje dcera hlasitě. Zneklidním a periferně pozoruji efekt, jaký informace vyvolala. "Maminka ale pivo nepije..." pokouším se tragédii odvrátit. "Jojo, pije!!!" nedá se satan a jmenuje podnik nevalné pověsti: "ve Woodstocku!" "Miláčku, to je ale nealkoholický pivo, víš...?" vyvinu poslední snahu zbavit dítě pelu zanedbávaného potomka notoričky a hledám tlačítko signalizace.
"Nene!" poučí mě hádě důležitě, laškovně přivře očka a dodá "...peseňský!"
Tak k čemu, ptám se, mi ten půlrok téměř absolutní abstinence je...
