Bezpochyby nejsem jediná, komu se něco podobného již přihodilo. Potkáte na ulici osobu, kterou bezpečně znáte, ale za nic na světě si nemůžete vzpomenout, odkud.
Jednou se mi to stalo v opačném gardu, kdy ke mně přistoupila dívka a povídá: "Čau!" "Ahoj..." odvětila jsem a dávala mimicky jasně najevo, že netuším, o koho se jedná. "No já jsem Šárka, ze školy!" zkoušela to nebohá dál. Omluvně krčím rameny a přemýšlím, zda to mám doplnit otázkou, z jaké školy, protože jsem navštěvovala podobných zařízení pět. "Tak nic, no!" urazila se Šárka a odešla mi ze života, bez toho, že by mi historii naší konexe osvětlila.
Včera jsem tedy ve frontě jedné kavárny uzřela člověka, kterého bezpečně znám. Mozek se překonal a hned mi nabídl možnost, že jistojistě z mého prvního zaměstnání. Šla jsem muže radostně pozdravit. "Ahoooj!" usmívám se od ucha k uchu a připojím k tomu i letmý dotek dlaň-rameno, abych podtrhla, jak ráda ho zase vidím (on přece netuší, že si nevzpomínám ani na jméno). "Ahoj", odpovídá muž a dává mimicky jasně najevo, že netuší, o koho se jedná. V duchu se uchechtnu a rozhodnu se nejít do toho v Šárčině stylu, ale skutečně se ujistit, že si chlapík vzpomene, odkud se známe.
"Já jsem Míša, vzpomínáš si? Ale už je to dávno..." halasím a sebevědomí mě zatím neopouští. "Nezlobte se, já si opravdu nevybavuji..." snaží se mě přesvědčit mírně můj protějšek. "No Moulisová, dělala jsem pod Radkem!" upřesňuji a můj zářivý úsměv pomalu pohasíná. "Pod Radkem...?" pátrá v paměti marně muž a periferně se rozhlíží, kudy mi unikne. "No známe se přece, dělali jsme spolu..." vystřelím ještě z posledního.
"Ale to leda na nějakém seriálu, já jsem herec... Promiňte..." usmívá se soucitně mladík a odchází k pokladně učinit objednávku.
Hvězda seriálu Čtvrtá hvězda.
A někdo ve frontě za mnou se mi vysmál.
