Jak jsem unikla útoku hostivařského násilníka

Tak si to takhle šinu naší tichou slepou ulicí o sedmé večer, od autobusu, na jehož zastávce se nepěkně postrkovali výrostci s několika promile. To mne vždy poděsí!

A jak si tak klapu, uslyším, že se za mnou někdo blíží a divně funí. "Úchyl z Hostivaře, co osahává dívkám ohanbí!", vyvstane mi hned titulek několik dní starých novin. Vytáhnu z kabelky klíče a vytvořím z nich improvizovanou zbraň, protože kočičí granule, který mam jediný u sebe, sice můžu bleskově rozsypat, aby na nich uklouzl, ale zaprvý nejsme v Sám doma a zadruhý by to bylo asi celkem trapný, kdyby to náhodou ouchyl nebyl.

Kroky jsou důraznější a já, bytost obezřetná a navíc plna kreativity, pojmu nápad přitočit se k nejbližší brance rodinného domku, dělat, že odemykám a násilníka buď opustí odvaha a zmizí, nebo zaútočí a já stihnu aspoň zazvonit na zvonek. Tak ukročím k vrátkům a začnu se probírat svazkem klíčů a šramotit o zámek.

Ten člověk se pořád blíží a jde přímo ke mně. Už mi děsem měknou i granule, protože sahá do kapsy a něco loví. V momentě, kdy už jsem rozhodnuta zvonit, se muž zastaví vedle mě, dost překvapeně povídá "...dovolíte...?", z kapsy vytáhne pasující klíč a zmizí za brankou.